Nejzajímavější považuji životopis tohoto mého prapradědečka, který jsem našel v pozůstalosti svého dědečka. Tento životopis s drsnou skutečností odráží život v 19. století. 

Jan Apoštol Nečas
* 12.1.1844 Rumberk
oo 7.2.1869 Letovice s Marií Adamovou
† 11.10.1900 Husovice

Johann Apostl Nečas narozen 1844. Co žák počal do školy choditi v roku 1850 však ale nepřál mu osud příznivosti jeho, aby snad mohl do dvanáctého roku, do školy choditi. Nemůžem to jináč vzít, jen osud jeho to nechal míti, neb snad proč, nemůžem ani popsati. Na konec roku 1847 přišel strýc a žádal otce o syna, aby mu ho za vlastního svěřil. Otec jsa bídou a nouzí obtížen, z lásky mu jeho žádost vyplnil a svoje dítko sedmirokého za vlastního propustil. Když otec své dítko propouštěl, matka držela svého syna sedmiletého v náručí a trpce nad ním zaplakala. Otec též políbil synka svého a odevzdal strýci syna do rukou jeho. Přitom napomínal strýce, že je to nejmilejší hoch ze všech dítek, aby snad s ním zle nenakládali. Strýc stiskl ruku a pravil nebojte se, bude se mít dobře. Synek obrátil své oči na matku a na otce a dal jim svoje dětinský políbení. Matka – otec požehnali synka svého a strýc Franc Horáček uchopil hocha za ruku a pádil z Deštnýho jak by byl něco zlého spáchal. Nedaleko vsi mu šla teta naproti. Ach, z veliké radosti uvítala dítko i svého manžela, poněvadž žádných dítek neměli. První jejich řeč byla, budeš Honzíčku poslouchat? Vypověděl synek, ano tetičko chci vás vždy ve všem poslouchati. Strýc spustil, musí poslouchati. Dyž mě ho odkazovaly za vlastního, kdyby neposlouchal, naporučil otec, abych jej dobře zřezál. Teta odpověděla, toť se ví, že se mu nic neodpustí. Hošík hleděl jako zjeven, dyť otec přec prosil aby mu zle nedělali a tady slyší o bití. Šak již tenkráte věděl hoch, že je politika a dobráctvo mezi lidem. Přivedli hocha domu a hned mu nařídili co všechno na práci míti bude. Pakli to v pořádku dělati nebude, bude přísně potrestaný. To byla práce: musel hned hrnce umývati, stole, zem a vodu nositi ve dvou nádobech na ramenách. Pakli nebýla práce podle jejich chuti byl vyplacen. Vzali si hocha jednou do práce a naporučili jemu, kdykoliv by se ho někdo na něco ptal, aby vždy odpověděl, já nevím, tak že s tím nejdále dojde a každý s tím spokojen býti musí. Jesli hošík někomu něco pověděl a neb požalovál byl rázem zbit, takže v krátkém čase nabyl rozumu a choval se jak mu bylo přikázáno. Teta uměla všelijaké modlitby, mezi třema dni musel hošík všechny modlitby uměti. Čtvrtý den musel všechny modlitby nazpaměť odříkávati, do kostela musel choditi, každé kázání od hrubé mši svaté nazpaměť věděti. Kdyby ale se byl v něčem zmýlil, byl výprask hned. Co měl chuďas dělati, nesměl žádnému nic žalovati. Příkaz veliký, kdyby byl synka otec za rok navštívil, nesměl s ním po tajmo mluviti. Jen před něma, co se to zeptali a otec též nesměl synka na stranu vzíti ani se ho na něco vyptávati, neboť měl naporučeno svému otci a matce se nehlásiti, neboť musel tetu a strýce za rodiče nazývati, tetě maminko a strýci tatínku. Smutný tento život pro hocha byl, můžem myslet, že rozumem byl ještě tak bystrý. Když byl hoch u strýce asi půl třetího roku, žádali od něho všelijaké obtížné práce, kterým ještě hoch nebyl schopný a silný. Musel do lesa s trakačem jezditi a dřevo z dalekého lesa domů svážeti. Stalo se jedenkráte, že v městě Jevíčku byl jarmark. Strýc a teta vypravili se na jarmark, nařídili hochovi, že musí do lesa na proutí na košťata. Hoch měl k svoji ruce obyčejně malou sekerku. Žádal tetu aby mu sekerku vydala, že proutí s ní naseká, teta mu ji vydat nechtěla, říká, nezbedo chceš aby ti ji někdo vzál? Hoch se nenechál odpravit, jen sekerku žádal, že ji v pořádku domů donese. Teta mu sekerku donesla a řka, příjdešli bez ní, tak seš nebožtík a nebo tě na karlátce oběsím. Hoch nedbal na to netuša nic zlého, odebrál se do lesa. Teta s trýc odešli na jarmark a tam se zdrželi až do večera. Hoch neměl ničeho sebou jen sekerku a prováz do kterého měl proutí svázati. Hoch nasekal nůšu proutí, netuša nic zlého postavil ji na břeh aby s ní lehčeji vstát mohl. Když ji měl připravenou, napadla ho myšlenka, že má ostrou sekerku, aby si usek nějakou pěknou hůl do ruky. Šel několik kroků dále, tam byla vysázená školka s pěkným všelijakým stromovím. Hoch však neviděl v tom žádnou vědu, že to je schválně vysázeno, vyhlíd si jeden rovný stromek, který se mu za hůl hodil, v tom právě co hoch na hůlečku ťuká, přišel revírník s velikým honícím psem. Dřívec poslal psa na hocha, pes skočil na něho a povalil ho a držel ho tak dlouho až revírník přichvátal. Revírník bez meškání uchopil karabáč a pořádně mu na katě nastříhal, nebylo toho dosti, ještě mu sekeru zebrál. Hoch zeťal ruce, padl na kolena, prosil pro Boha, aby mu sekerku nebral. Revírník na to kor nic nedbal a také přes lopatky pár výborných mu strčil. Hoch nevěda co si počít má, nemohl zapomenout na tetino přikázání. Revírník uháněl k obědu a hošík v lese. Hošík poklekl na kolena svá a prosil Boha o pomoc, ale v tom čase ani nemohlo to býti, aby mu Bůh v tej chvíli pomoh . Rozhlížel se hoch na všechny strany, myslel že mu Bůh přec nápomocný bude. Když ze žádné strany pomoc neviděl dal se znova do hrozného pláče. Copak mám dělati, bez sekerky domu jíti nesmím neb znám tety její zlobu, ta by mě jistě zabila. Vklek na kolena i pomodlil se 3x Otčenáš a 3x Zdrávas Marija a odebral se na břeh kde nůše s provazem svázaná na něho čekala a odvázal provaz a šel kus cesty a tam nalezl hlubokou dolinu, která byla od vody před lety vymletá, slezl do ní, vyhrabal rukama díru a zahrabal provaz, myslel tu chvíli jako by ho pochovával. Když byl tak učinil, vylezl z díry, plakal a naříkal. Očima kolem dokola točil, nevěda na kterou stranu se obrátit má, šťastná myšlenka od Boha mu přišla, po krátkém rozmyšlení se pustil…

Další listy životopisu nebyly nalezeny… Po nějaké době jsem si vybavil situaci, když jsem byl asi tak 5letý, seděl svému dědečkovi na klíně v jeho pracovně u psacího stolu a vyptával jsem se jej na jeho rodiče a prarodiče. Dědeček mi tenkrát o nich řekl, že zažil pouze jednu babičku, která byla moc hodná a že má životopis svého již zemřelého dědečka. Vytáhl papíry ze zásuvky stolu a se slzami v očích mi jej přečetl. Vzpomínám si, že ta šťastná myšlenka malého Jeníka byla vrátit se domů k pravým rodičům. Ještě si vzpomínám, že když strýc Horáček přišel pro malého Jeníka, rodiče s ním mluvili jen na zápraží domu. Jeník se schovával za sukní mámy a rodiče jej strýci nevydali. Zůstal u rodičů.