Rod vladyků Vidláků z Radslavic

na dvoře pod Svatoslaví, páni na Pohořílkách, Zhoři, Ochozi a v Černém lese, manové třebíčského kláštera

(Napsal Oldřich Hnízdil. Zkrátil, upravil a doplnil Ivo Sperát.)
(Kresby jsou převzaty od Čeňka Vidláka.)

Po dvanácti letech, co se zabývám svým vlastním rodokmenem, jsem ke svému úžasu, úplnou náhodou zjistil, že v jedné mé linii rodokmenu, ve vývodu z předků, mám předky s modrou krví. Nedalo mi, abych o tomto rodu nezjistil více. Předkládám Vám zde stručnou historii vladyků a manů Vidláků z Radslavic a na dvoře Svatoslavi, tak jak ji sepsal Oldřich Hnízdil, kronikář svatoslavský a rodokmen, který sestavil a obrázky opatřil Čeněk Vidlák, potomek, tak jako já, tohoto starobylého rodu.

První stopy rodu Vidláků na Moravě se objevují v době, kdy byla již osídlena, ale zpráv o životě z té doby je velmi málo. Už v roce 1406 nacházíme první zprávu o rodu Vidláků, který již tehdy byl rodem vladyckým, rodem Vidláků, vladyků z Radslavic. V nedlouhé době potom se tento rod usídlil v blízké Svatoslavi, kde mu jako rodu vladyckému byly svěřeny významné úkoly vojenského rázu. Jeho členové nejen drželi a obhospodařovali dvůr svatoslavský značného rozsahu, ale byli současně i tzv. many třebíčského kláštera, tehdejší nejvyšší vrchnosti v třebíčském kraji. Kdo byli manové kláštera? Manové kláštera náleželi k okruhu nižší šlechty, k družině klášterního opata, jež tvořila ochranný sbor kláštera. Konali vojenskou jízdní službu na zámku i v poli se svými družinami. Byl to sbor, v němž opat třebíčského kláštera měl oporu. Měli velkou vážnost a vliv, takže zasahovali i do záležitostí veřejných, jako např. do sporu opata s místním obyvatelstvem. Manové byli na vrchnosti zcela nezávislí, osvobození od všech povinností poddaného lidu a obdařeni zvláštními právy a privilegii, jež neměl žádný jiný stav kromě vysoké šlechty. V pozdější době, když nastaly určité změny v řízení vojenském, zejména zavedením žoldnéřského vojska, měly tyto okolnosti vliv i na další osudy manů. Přestaly jejich služby jízdní a oni se věnovali jen svým povinnostem hospodářským na dědickém dvoře. Výjimečné postavení těchto vladyků a manů se změnilo poznenáhlu ve stav svobodných dvořáků (svobodníků), osvobozených od dávek a robot, avšak bez privilegií příslušejících někdejším manům.

První počátky rodu Vidláků jsou pro téměř naprostý nedostatek záznamů zamlženy v dávné minulosti. Jsou zjištěny jen nepatrné záblesky z dob minulých, které vrhají pouze docela malé a matné světlo na počátky tohoto rodu. Pokusíme se sestavit z malých „střípků“ dávné historie celek, který nám trochu pomůže nahlédnout do minulosti.

První ucelenější zprávu o tomto rodu podávají zemské desky v Brně. Podle nich Jan Vidlák, vladyka z Radslavic, uzavírá roku 1406 sňatek s Markétou z Pohořílek, a tím se stává pánem též na Pohořílkách, Zhoři, Ochozi, a v Černém lese spolu s Markétou a jejími syny z prvního manželství. Další osudy nejsou známy a rovněž nevíme nic o jeho předchůdcích. Je pravděpodobné, že on nebo některý z jeho blízkých předků přišel z Čech, kde tehdy sídlil vladycký rod Vidláků na Sedlčansku, na rozhraní středních a jihovýchodních Čech. Ke konci 14. století sídlil na tvrzi postavené nad Křešicemi Ondřej Vidlák, vladyka z Křešic, od něhož pocházely všechny větve rodu žijící v jihovýchodních Čechách na Neustupově, Nechvalicích, Kuní a Chtovinách. Rod Vidláků sídlící na Neustupově se psal jako „rytíři ze Slavkova se sídlem na Neustupově“. Posledním z tohoto rodu je Eva Vidláková ze Slavkova a na Neustupově. která byla provdána za Kašpara Kaplíře, rytíře ze Sulevic, jenž patřil mezi 27 českých pánů, kteří byli popraveni 21.7.1621 na Staroměstském náměstí v Praze (česká větev viz obrázek). Možnost společného původu Vidláků z Radslavic s touto jedinou (pokud bylo možné zjistit) tehdy žijící linií rodu Vidláků, se opírá o staletou tradici tohoto rodu, a proto se můžeme domnívat, že prapředek přišel z Čech. Je to jen ústní podání po mnoha generací, které se nakonec zúžilo ve skutečnost, že původ tohoto rodu je v Čechách a Vidláci moravští pocházejí z Vidláků českých. Na částečný původ rodové spojitosti obou linií, české i moravské, usuzujeme podle stejného vladyckého původu a velmi blízkou podobnost jejich erbů. Znovu zdůrazňujeme, že historicky tato představa není doložena (o erbu viz zde).

Nejpozději okolo 15. století se rod Vidláků usadil na tvrzi ve Svatoslavi (původní templářská tvrz, doložená listinami již z r. 1290). Tam tehdy bylo přeneseno těžiště rodu, který zde od té doby po více než 500 let sídlil. Zda k přesídlení rodu do Svatoslavi došlo ještě za života prvního známého předka Jana, vladyky z Radslavic, není bezpečně zjištěno. Rovněž není jisto, zůstal-li rod Vidláků nadále držitelem rozsáhlého majetku, který náležel Janovi, manželovi Markéty, který zdědila po svém prvním manželovi Michkovi z Pohořílek (o tvrzi viz zde).

Roku 1465 půjčil Jan Vidlák (syn Jana Vidláka zakladatele moravské větve), man svatoslavský, opatu kláštera třebíčského Matějovi 100 uherských zlatých a 10 kop grošů, za což mu byla klášterem dána v zástavu celá dědina svatoslavská, tou dobou byla pustou vsí. Je to však pravděpodobné, neboť po husitských válkách byly silně poškozeny budovy klášterní a kostely a statky klášterní na venkově zpustošeny. Klášter potřeboval peníze na odstranění spáchaných škod. Zastavoval tedy klášterní vesnice za půjčky, nebo je prodával za nepříliš velkou cenu.

Další osudy Jana Vidláka neznáme. V dobách husitských jako man měl povinnost postavit se v čele mužstva jemu podřízeného pod prapor kláštera, kdykoliv jej opat povolá k obraně kláštera a jeho statků. Lze tedy důvodně předpokládat, že tak musel učinit a zúčastnit se bojů za obranu kláštera proti vojsku Matyáše Korvína. Je možné, že přežil, ale také není vyloučeno, že na hradbách nalezl smrt, neboť zemřel v mladém věku. O jeho nástupci bylo rozhodnuto až po 20 letech, kdy jeho děti dorostly. Žily delší dobu s matkou bez otce. Snad opravdu našel smrt na hradbách kláštera, možná podlehl zranění nebo nějaké chorobě.

Rozsudkem panského soudu v Brně bylo rozhodnuto o Oldřichu Vidlákovi (synu Janovu) jako o nástupci po meči. Měl čtyři sestry: Kateřinu, Elišku, Margaretu a Anežku. Dále soud rozhodl, že sestrám musí složit 50 zlatých věna, což byla částka velmi značná. Oldřich držel ve Svatoslavi zděděný dvůr se všemi pozemky, jakož i dědinu Svatoslav, danou v zástavu klášterem třebíčským jeho otci Janovi za půjčku 100 zlatých. Ještě za jeho života byla Oldřichovi částka proplacena a dědina Svatoslav vrácena panství třebíčskému, kde nastaly velké změny. V roce 1468 po dobytí kláštera uherským králem Matyášem Korvínem byla benediktýnská řehole z něho vypuzena. Na panství se vystřídali různí držitelé, až král Vladislav dal celé panství v zástavu Vilémovi z Pernštejna za 15 000 zlatých, jež byly použity na vyplacení zastavených dědin. Tak došlo k vyplacení Svatoslavi Oldřichu Vidlákovi. Od té doby byl v držbě rodu Vidláků opět jen jeho vlastní rodový manský, svobodný dvůr s pozemky výměře několik lánů (1 lán = asi 18 ha).

V době, která následovala po smrti Oldřicha Vidláka, vznikly v rodu Vidlákově dvě linie (viz obrázek), v nichž v obou žili potomci Oldřicha Vidláka. Ve Svatoslavi vzniklo mimo první původní manství (s největší pravděpodobností to bylo v usedlosti s dnešním č. p. 15) ještě manství druhé linie rodu Vidláků na nově vzniklém dvoře. Zřejmě došlo k rozdělení příliš rozsáhlého rodového dvora původního. Tento druhý dvůr byl spojen s mlýnem na Svatoslavském potoce a stával v bezprostřední blízkosti Vidlákova dvora č. p. 16, manství druhé linie. Kresby obou dvorců zde.

Dvůr původní č. p. 15 držel v těchto dobách Jan Vidlák, vladyka z Radslavic, druhý dvůr, nově vzniklý v č. p. 16 , držel v té době Filip Vidlák, rovněž vladyka z Radslavic. Oba byli zřejmě bratři, synové Oldřicha. Filip byl ještě také mlynářem.

Roku 1556 bylo třebíčské panství dáno císařem Ferdinandem II Vratislavovi z Pernštejna do skutečného vlastnictví, jak je psáno „za vlastní a dědičné“, spolu s 49 many, mezi které patřil i Jan Vidlák. Filip Vidlák nedlouho před tím přestal být manem, poněvadž jeho majetek byl podstatně zmenšen živelným neštěstím, jež postihlo jeho dvůr. Mlýn byl úplně zničen velkým požárem a nikdy již nebyl obnoven. Část pozemků musel Filip prodat. Ponechal si jeden lán gruntovní a část pustého mlýniště. Jeho zmenšený statek zůstal nadále svobodný a Filip byl jen svobodným dvořákem. Oba představitelé Vidlákova rodu Jan a Filip byli osvobozeni od robota a požadovaly se od nich povinnosti menšího druhu.

Z této doby máme jediný důkaz rodové pečetě. Jan Vidlák z Radslavic a na dvoře pod Svatoslaví (tak je nazýván v listině) vydává svědectví o hranicích svých pozemků v listině datované k 9. prosinci 1561, pod podpisem je na listině pečeť. Listina je uložena v MZA Brno.

Na svobodném dvoru, který byl v rukách první linie rodu Vidláků (dnes č. 15) žil v roce 1573 Mikuláš Vidlák, man a vladyka. Na dvoře druhé linie (dnes č. 16) to byl svobodný dvořák Jakub Vidlák. Oba byli osvobozeni od roboty a požadovaly se od nich povinnosti menšího druhu.

Přichází rok 1629, je to období, kdy o historii rodu Vidláků nemáme mnoho údajů. Víme, že Mikuláš Vidlák, představitel I. linie (č. 15) měl syna Jana, který se pravděpodobně ujal hospodaření na svobodném dvoře. Byl manem třebíčského kláštera a úplně osvobozen od vrchnostenských robot. Platil jen 2 zlaté ročně, za vinnou fůru 1 zlatý. Jakub Vidlák představitel II. linie (č. 16) byl svobodným dvořák a měl syna Matěje. Jeho dvůr byl zmenšen o část pozemků, které byly odprodány za Filipa po zničení mlýna požárem. Přesto se nestal již manem jako jeho děd Filip, neboť význam manství se snižoval následkem hospodářských a vojenských poměrů. Matěj již musel platit na desátku o sv. Václavu 4 zlaté, 15 grošů, na úroku o sv. Jiří a sv. Václavu po 2 kopách, tj. 2 zlaté. Odváděl 4 slepice, kopu vajec, místo hrachu 10 denárů.

Rod Vidláků vyrostl z jednoho původního kořene do dvou rodových kmenů a přes sto let v těchto dvou liniích sídlil na dvou svobodných dvorech ve Svatoslavi. Změna nastala v první polovině 17. století, kdy byl rod zúžen jen na jednu linii rodu Vidláků (č. 16).

První linie (č. 15), jejímž posledním představitelem byl man Jan Vidlák, vymřela po meči. Stalo se tak sňatkem Jíry Kotrby pravděpodobně s dcerou Jana Vidláka. Dvůr i manství tímto přiženěním přešlo na rod Kotrbů.

Poslední, kdo užíval predikátu „z Radslavic“ je Ondřej Vidlák z Radslavic, úředník na panství Velké Němčice v roce 1611 (viz Spisy Karla Staršího ze Žerotína).

Nadále budeme již sledovat život a střídání majitelů svobodného dvora Vidláků II. linie (č. 16), který v té době držel Jiřík, zřejmě syn Matěje Vidláka. Kdy se ujal držení svobodného dvora, nelze zjistit, neboť z těch dob není žádných zpráv o rodu Vidláků. Víme ale, že v hrozných dobách 30 leté války žil Jiřík Vidlák, svobodný dvořák, na dvoře svatoslavském. Od roboty byl sice osvobozen, ale místo naturálií musel odvádět dávky peněžní a musil vozit tyčky do panských vinohradů, často velmi vzdálených, dovážet ryby z panských rybníků a násadu do rybníků.

Po smrti Jiříka ujal se držení dvora mladší ze dvou dospělých synů Šimon. Oženil se roku 1656 v kostele v Kamenici a měl za manželku Kateřinu, rodem Ševcovu ze Svatoslavi. Šimon s Kateřinou měli 10 dětí, čtyři dcery: Dorotu, Marinu, Justinu, Rozynu a šest synů: Jakuba, Matěje, Jana, Jiřího, Matouše a Lukáše.

Po smrti Šimona Vidláka v roce 1695 bylo nejmladšímu synovi Lukášovi, dědici statku, kterého se ujal, 20 let. Zde přestaneme sledovat rod Vidláků na svobodném dvoře ve Svatoslavi. Rod zde žil v dědické linii až do roku 1991, kdy vymírá po meči úmrtím posledního majitele statku Karla Vidláka. Tím končí tento rod, manský a vladycký, který po téměř 500 let hospodařil na rodovém majetku ve Svatoslavi. Dějiny rodu jsou velmi podrobně a pečlivě zpracovány v publikaci Čeňka Vidláka – Kronika rodu Vidláků a selského lidu Vysočiny.

Nyní se vracím ke svému vlastnímu rodokmenu. Šimonův syn Matouš Vidlák je můj přímý předek ve vývodu z předků. Uvádím zde linii, která mě spojuje s tímto vzácným starobylým vladyckým a manským rodem na Horácku (viz obrázek).